Uživatelky

Jak dlouho Vám trvala celá realizace?

V roce 2000 jsme objekt koupili a v roce 2004 byl hotový první, největší apartmán Pohádka. Jak začali jezdit klienti, měli požadavky na menší apartmány a v roce 2007 byly hotové tři malé čtyřlůžkové apartmány Nebe, Peklo, Ráj. Všechno jsme si ale dělali sami, svépomocí. Pomáhaly i děti.

Vy jste před tím žádnou zkušenost s penziony a podnikáním neměla?

Ani omylem! Oba jsme pracovali ve státní správě. Mě ta úředničina neuvěřitelně bavila, ale chyběla mi tvůrčí činnost. Tím, že jsme koupili tento objekt, jsem se mohla realizovat po své stránce umělecké a tvůrčí. Veškeré dekorace, návrhy interiérů jsou moje práce. Za tím jsem si šla a to mě dodnes naplňuje.

Co Vás nejvíce překvapilo, v čem jste se nejvíc mýlili?

Určitě to byl rozsah prací, které se musí udělat. A pak samozřejmě finance. Když se nepohybujete ve stavebních investicích, tak Vás to určitě zaskočí. Nějaký odhad jsme si udělali, ten se vždycky rozcházel s realitou. Kopnete do podlahy a všechno je jinak. My jsme tu rekonstrukci vzali z gruntu, takže jsme de fakto bourali starý a stavěli nový dům. Zůstaly jen obvodové zdi. Ale mám pocit, že se nám podařilo zachovat duši toho domu.

Nyní jste tedy oficiálně majitelka penzionu?

Ano, v roce 2007, když jsme přibudovali další tři apartmány, už se nedalo stíhat sedět na dvou židlích. První odešel ze zaměstnání manžel a pak jsem v roce 2009 odcházela já. Majitelé jsme oba dva s manželem a podnikáme jako OSVČ.

Jak máte rozdělené práce? A máte zaměstnance?

Nemáme žádné zaměstnance, takže musíme oba dělat, co je potřeba. Jsme takoví univerzální. Já dělám úklid, animační programy, kompletně web, samozřejmě máme webmastera, ale administraci a veškeré úpravy si dělám sama. Manžel se stará o technickou stránku a údržbu, ale když je potřeba, tak musí vzít hadr do ruky nebo převlíkat postele. A občas pomáhají i dnes již dospělé děti.

Odkud jste čerpali informace, když jste neměli zkušenosti s podnikáním? Inspirovali nebo učili jste se od někoho?

My jsme měli známého, který chaloupku pronajímal. Tak to byl první vzor, kam jsme koukali. Ale jinak moc ne, on by Vám to nikdo z konkurence ani moc neřekl. Já i věřím v opravdovost, že si člověk musí cestu prošlapat sám a přijímat k tomu i chyby, které udělá. Takhle selským rozumem jsme vlastně i připravovali marketingovou strategii.

A jaká je Vaše marketingová strategie?

Neskutečná a jednoduchá: mít vlastní nápad plus srdce na dlani a dělat to tak, jak si myslím, že to má být. Ono je to znát a funguje to.

Přináší s sebou do podnikání nějaká specifika to, že se zaměřujete na děti?

Třeba v účetnictví tvoří velkou položku investice do potřeb pro děti, jako například do hřiště. Velmi dbáme na bezpečnost, necháváme si naše hřiště každý rok certifikovat, což znamená, že podléhá určitým bezpečnostním parametrům, že tam někde nevyčnívá nějaký šroub a podobně. Dnes je to možná už ze zákona, ale do nedávna to neměly ani mateřské školky.

Měli jste nějaké momenty, kdy jste si říkali, že to zabalíte, že to nejde? A co Vás v podnikání udrželo?

Jelikož jsme nevyužili čerpání žádných dotačních programů a vzali si klasický hypotéční úvěr, tak největším naším břemenem bylo a ještě dlouho zůstane splácení hypotéčního úvěru. Ale zaplaťpánbůh jde to, nikdy z nás nebudou milionáři, ale jestli to půjde touhle cestou, tak já si opravdu nestěžuji. Nepotřebuji mít miliony. Potřebuji mít práci, která mě uspokojuje, ze které mám radost, která mi přináší nějaký finanční zisk přiměřený mým výdajům a režii, kterou podnikání obnáší. A to mě, nebo nám jako rodině, stačí.

Penzion stojí, hosté jezdí, co chystáte dál?

Teď jsme si v penzionu dodělali vlastní bydlení a se stavěním musíme na chvíli brzdit. Ale pořád je tam spousta práce, už je potřeba opravovat. Nyní se soustředíme spíše na rozšíření nabídky služeb pro dospělé klienty našeho penzionu jako například wellness, masáže, hlídání dětí a podobně. Připravujeme také stále nové a nové animační programy pro děti. Pokud dům nebude živý, tak nikoho nepřitáhne. Trend dnešní doby má svoje specifika a klienti na své dovolené požadují mít možnost výběru služeb a aktivit.

Existuje něco, co jste se musela v podnikání naučit?

Byť jsem člověk, který ve státní správě s lidmi dělal, tak jsem se musela učit asertivitě, vnímat lidi z úplně jiného úhlu pohledu. Tam jsem byla ten úředník, za přepážkou, za sebou jsem měla zákony a s lidmi to bylo jednoduché pořízení: tohle můžeš, tohle nesmíš, tohle je v rámci zákona a tady už se s tebou nemám o čem bavit. Ale tady vystupujete sama za sebe, nemáte se za koho schovávat, ani za zaměstnavatele, ani za zákony.

Co Vám tedy podnikání vzalo a co dalo?

Vzalo mi to můj osobní čas, kdy jsem se mohla věnovat svým aktivitám a koníčkům. A dalo mi to obrovský pocit svobody, vnitřní naplnění. Když se dnes ohlédnu zpátky na těch třináct let, tak si můžu říct, že jsem něco dokázala, že je za mnou něco vidět. Podařila se nám vybudovat rodinná firma, na kterou jsme právem hrdi. Všechny ty roky dřiny a odříkáni jsou rázem zahaleny jakýmsi závojem štěstí. Ale každodenní práce nám stále zůstává, a tak to má být.

Je něco, co byste doporučila začínajícím podnikatelkám ženám, které se vrhají do realizace svého snu?

Určitě se nevzdat. Jít za ním a reálné pochyby zlomit. Elán máme v sobě, když do něčeho jdeme, ale pak začne člověk přemýšlet: aha, tak na to nemám. Každého dnes odrazují finance, všechno je dnes velmi drahé, ale ono se to vždycky nějak dá. I když třeba člověk musí na chvíli omezit investice do soukromí. Je dobré vědět, že je to něco za něco.